ŘKF Děčín IV-Podmokly

Při tvorbě této stránky jsme trochu váhali. Proč? S touto farností je to poněkud složitější. Farnost s uvedeným názvem totiž není centrem dění tak dlouho. Celá dlouhá léta byla tato oblast spravována z Roběles. Proto jsme se nakonec rozhodli, uvést "novodobou" historii pod farností Podmokly a tu "pravou" historii naleznete v části o farnosti Rozbělesy.

Před založením farnosti Děčín - Podmokly, roku 1702, zde existovala již od roku 1384 plebánie. Matriky se dochovaly od roku 1506.

Farním kostelem je kostel sv. Františka z Assisi. V Krásném Studenci stál před zbouráním kostel sv. Michaela. V Rozbělesích se nachází, dnes mezi továrními halami, vzácná památka, kostel sv. Václava, náš původně farní chrám. Mimo jmenované stavby jsou zde ještě: obecní kostel sv. Jana Nepomuckého a v Prostředním Žlebu kaple Andělů Strážných.

Napište nám Zpět do menu



Tato farnost zahrnuje následující části:

Podmokly Částečně zpracováno
Dolní Oldřichov
Horní Oldřichov
Horní Žleb
Chmelnice
Chrochvice
Jesenice
Krásný Studenec Částečně zpracováno
Popovice
Prostřední Žleb
Přípeř
Rozbělesy Částečně zpracováno
Václavov Částečně zpracováno
Vilsnice




Podmokly

Kostel sv. Františka z Assisi

Úvod

V současné době se zde nachází centrum farnosti s farou.

Historie, architektura, interiér

Farní kostel sv. Františka z Assisi stojí na Husově náměstí a patří římskokatolické církvi. Kostel byl vystavěn v letech 1856-1858 děčínským stavitelem Josefem Perthenem v pseudorománském slohu a vysvěcen roku 1861. Základní kámen byl slavnostně položen 18. srpna 1856. Kostel byl opravován v letech 1974-1975 (elektroinstalace, úpravy interiéru), v letech 1992-1994 (nová střecha a fasáda) a od podzimu roku 1999 do dubna roku 2000 byla postupně pokládána nová dlažba kostela. Dne 19. dubna 2001 byl kostel pro bohoslužby uzavřen, aby se provedla rekonstrukce elektroinstalace, vnitřek kostela byl opraven a vymalován. Ke znovuotevření kostela za slavnostního nového osvětlení došlo v neděli 26. srpna 2001 v 8:30 při ránní mši svaté.

Jedná se o jednolodní obdélnou stavbu s polygonálním presbytářem. K hlavní lodi přiléhají po stranách boční kaple, naznačené sloupy a výklenkovými vestavbami s pěti oblouky. Románské sloupy, které oddělují výklenky, jsou zdobeny hlavicemi s listy. Vnitřek kostela má rovný strop a klenutou apsidu pro hlavní oltář. V závěru presbyteria je osazena trojice barevných skleněných vitráží s motivy modlících se andělů od malíře J. Führicha.

Od roku 1958 se chrám honosí renesančním hlavním oltářem, který vyřezal roku 1605 saský řezbář F. Dittrich starší z Freibergu. Je vyzdoben reliéfní výzdobou a pobíjeným ornamentem. Náměty hlavních částí oltáře čerpají především ze života Ježíše Krista. Oltář sem byl přenesen z kostela sv. Michaela Archanděla (Děčín-Krásný Studenec). V současné době je restaurován.

Z krásnostudeneckého kostela pochází také kamenná křtitelnice z 2. poloviny 15. století. Sochy po stěnách kostela jsou novodobé, v boční kapli po pravé straně lodě je umístěn dřevěný polychromovaný oltář Nejsvětějšího Srdce Páně. Čtrnáct obrazů zastavení křížové cesty, malovaných olejem, jsou od ředitele školy Emila Maudera (kopie podle J. Führicha).

Od roku 1934 je tento kostel kostelem farním (dříve filiálním).

Varhany

Kdo postavil původní varhany, nevíme. Dozvídáme se o nich až ze zmínky o jejich opravě roku 1886, provedené F. Müllerem z Janova. Další opravy se uskutečnily v letech 1887 (J. Schiffner z České Lípy), 1889 a 1891, kdy nástroj čistil opět F. Müller. Schiffnerova firma opravovala nástroj pak ještě dvakrát v roce 1905 a v roce 1915 provedl opravu Franz Hicke.

Nový nástroj nabízelo několik firem, roku 1912 například Paul Voelkner z Brombergu. Stavba nástroje byla ale zadána J. Schiffnerovi, jehož pražská továrna jej roku 1916 zhotovila (cena činila 2 000 zl.). Tento Schiffnerův nástroj byl již před stavbou nových varhan ve špatném stavu a zanikl.

V roce 1953, na základě inzertní nabídky, byl varhaník zdejšího kostela, pan Jan Voves, vyslán knězem P. Kvítkem do Chebu, kde tamní farní úřad prodával varhany firmy Rieger z počátku 20. století z kostela, který vyhořel. Předmětem cesty byla odborná prohlídka varhan a sjednání případné ceny. Varhany byly zakoupeny a železnicí převezeny do Děčína. Uskladněny byly v kostele sv. Václava v Děčíně-Rozbělesy a postupně opravovány německým varhanářem a panem Vovsem na rozběleské faře. Kůr v kostele sv. Františka však byl pro tyto varhany velmi malý a bylo nutno jej rozšířit. I přesto musely být nové varhany upravovány, aby se do daného prostoru mohly umístit. Po sestavení varhanní skříně bylo opět zjištěno, že se do ní nevejdou především nejdelší kovové píšťaly. Proto byli povoláni varhanáři firmy Organa Kutná hora, kteří rozhodli bez jakýchkoliv dalších konzultací z historiky, že varhany jsou stejně z produkce 20. století, vyrobeny v Krnově jako "tuctové" a jejich hodnota se rovná ceně materiálu. Tak byl proveden nevratný krok zkrácením některých píšťalových řad z původních délek na polovinu. Píšťaly se podařilo do skříně nakonec umístit, ale vznikl tím úplně jiný zvukový obraz celého nástroje. Tím došlo ke změně dispozice. Varhany přesto na kůru kostela sloužily bezmála 50 let. Ale v posledních letech bylo i přes několik provizorních oprav stále těžší je udržet v použitelném stavu. S těžkým srdcem bylo rozhodnuto o jejich přemístění na nové, vhodnější místo, kde je naděje na jejich rekonstrukci.

Nové třímanuálové digitální varhany Viscount Prestige II byly na kůr kostela instalovány 29. září 2000. Následující neděli 1. října 2000 při dětské mši posvěceny.

Píšťalové varhany byly 18. května 2001 odvezeny kamionem do Stráže pod Ralskem, kde byly uskladněny na kůru místního kostela. Po jeho celkové opravě zde budou postaveny, aby sloužili této farnosti.

Varhaníci

Přesné záznamy působení varhaníků v minulosti se nepodařilo zjistit. Z ústního podání pamětníků je možné se dozvědět, že zde hrál především Jan Voves. Vedl i zdejší chrámový sbor, který zanikl kolem roku 1968. Z dalších varhaníků zde působili: žák pana Vovsa Jan Záhora st., pan učitel Stehlík z Maxiček, Marie Mouchová-Čermáková z Bynova, Gertruda Zupferová z Dolního Oldřichova a Erika Randlová. Od roku 1990 se zde pravidelně střídá několik varhaníků (G. Zupferová, Marie Jirásková, Ludmila Stichová ml., Zdislava Miklošková-Stichová, Marie Stichová).
Ozval se nám další z řady varhaníků zdejšího kůru. Byl jím Mirek Šantin, který nyní žije v Litoměřicích. Hrával u nás téměř každou středu za P. M. Melana od září 1985 do července 1989. Moc děkujeme za zprávu. Ještě dodává, že působyl i "na druhé straně". Když byl u sv. Kříže P. Beno, hrával v kapli P. Marie Sněžné na tamní harmonium.

Příspěvky

Malinká inspirace
Milí farníci z Podmokel, na Vašich webových stránkách je mnoho zajímavostí ze současnosti i minulosti, a tak mne napadlo zabývat se i některými osobnostmi - farniky, kteří buď zde již nežijí, nebo působí jinde.
Jak jsem se ve svých rádoby příspěvcích v minulosti několikrát zmínil ve vztahu k muzikantským začátkům, varhanám a farnosti Děčín IV, tak vzpomenu osobnost, která je asi farnosti neznámá, leč stojí za to si ji připomenout a případně pátrat.
Několikrát jsem se zmínil o panu učiteli Stehlíkovi z Maxiček, který po jistou dobu též hrál na Riegerovy varhany v kostele sv. Františka. Byl to učitel ve výslužbě, který však své povolání díky padesátým letům nemohl vykonávat.Já se ale chci zaměřit na jeho syna Ludvíka (Stehlíka), který až do roku 1967 bydlel na Maxičkách a pracoval se svojí chotí jako lesní traktorista. Proč v lese, proč v Severních Čechách - vysvětlení je prosté: Byl to rodák a především svědek událostí v Babicích v padesátých letech. Jako přímý aktivista byl uvězněn na dlouhých 11 let a poté mohl působit jen mimo "civilizaci". Všichni Stehlíkovi - otec i Ludvík s chotí, byli pravidelnými návštěvníky bohoslužeb u sv. Františka, žili velice skromně v erárním domku Lesní správy, ale původ, svědectví a zejména tichý boj proti režimu, to byla u určité společenské vrstvy Podmokeláků fakta dobře známá. Události v Babicích, agent Malý, StB e.t.c. Prostě na jednu stranu vyhnanství, na druhou stranu určité zázemí např. v bance či spořitelně, a to mezi "svými" (přáteli, známými farníky). O činnosti Stehlíků dobře věděl pan vikář Jaroslav Drábek, zavzpomínal si na ně až v důchodu v Sánech (u Poděbrad).
Já sám jako 14-letý kluk jsem při lesní brigádě na Maxičkách poslouchal vyprávění pana Ludvíka i jeho paní, sic jsem málo chápal souvislosti, ale mnohem později nejen při pracovní činnosti ve státní správě, ale i v součinnosti s jinými než muzikantskými aktivitami, jsem si tato setkání vybavoval a v této souvislosti mi byly poskytnuty i listiny a spisy, které se Stehlíků týkaly.
Bude-li tedy někdo psát kroniku osobností Farnosti DC-Podmokly, měl by v ní být uveden i Ludvík Stehlík s manželkou a svým otcem.
Kde by se mohly získat další info?
Lesní správa Maxičky, hajní působící zde před rokem 1968, Úřad pro odhalování zločinů komunismu, archivy StB.
Zdraví Jan Záhora st., podmokelský rodák.

Nahoru




Dolní Oldřichov

Prozatím není zpracováno.

Nahoru




Horní Oldřichov

Prozatím není zpracováno.

Nahoru




Horní Žleb

Prozatím není zpracováno.

Nahoru




Chmelnice

Prozatím není zpracováno.

Nahoru




Chrochvice

Prozatím není zpracováno.

Nahoru




Jesenice

Prozatím není zpracováno.

Nahoru




Krásný Studenec

Kostel sv. Michaela Archanděla

Historie, architektura, interiér

Na návsi před hospodou se rozkládá zpustlé dětské hřiště s rozpadající se hřbitovní zdí. Stál zde kostel, který byl uváděn v písemných pramenech již od poloviny 14. století (doložen 1363). Kostel z roku 1712 , který byl zasvěcen sv. Michalu Archandělovi, byl v 18. století přestavován a nahradil svého staršího zchátralého předchůdce.

Byl barokní, jednolodní, s užším obdélným presbytářem, s hranolovou věží po severní straně a s předsíní po jižní straně lodi. Západní průčelí bylo trojosé, se středním rizalitem, v němž bylo vsazeno portálové, obdélníkové okno a lizénový rámec. Zakončeno bylo trojúhelníkově zakončeným křídlovým štítem s jehlanci. Boční fasády s lizénovými rámci a vpadlými poli nesly segmentově zakončená okna. V jižní stěně presbytáře byl pravoúhlý portál s uchy a obdélníkové okno. Při severním nároží byl opěrný pilíř. Mohutná nízká hranolová věž s pásovými římsami, vpadlými poli a okny, v 1. patře obdélnými, v 2. patře polokruhově ukončenými, byla zastřešena mohutnou cibulovou bání.

Presbytář byl sklenut valenou klenbou s dvěma lunetami a dvěma pásy, sbíhajícími na pilastry. Po severní straně byl obdélníkový portál do sakristie (v podvěží). V jižní stěně byl obdélníkový vchod z venku, ve východní stěně pravoúhlý výklenek. Loď byla plochostropá, kruchta tříramenná dřevěná. Předsíň byla sklenuta hladkou křížovou klenbou.

V roce 1956 měl být kostel, který byl stavebně ohrožen (rozestupující se zdi), nákladem 240 000 Kč opraven. K tomu nedošlo a aby neutrpěl škody postranní renesanční oltář z roku 1605 (F. Dittrich st. z Feibergu) s bohatou výzdobou a reliéfy znázorňující Poslední večeři, Ukřižování a Zmrtvýchvstání Páně, byl odeslán do Jihlavy k restaurování a následně umístěn (červen 1958) do kostela sv. Františka z Assisi v Děčíně IV. Do téhož kostela byla umístěna kamenná křtitelnice z 15. století a socha sv. Václava. V roce 1966 podle rozhodnutí ONV v Děčíně (na žádost MNV v Krásném Studenci) bylo přikročeno ke zbourání kostela (dokončeno v listopadu 1966). Památkové předměty byly uskladněny v kostele sv. Václava v Děčíně.

Varhany

Po přestavbě kostela počátkem 18. století se uvažovalo i o jeho vybavení odpovídajícími varhanami. Proto byla dne 27. srpna 1717 uzavřena smlouva na postavení varhan o sedmi rejstřících, a to s Leopoldem Spiegelem z Prahy, významným barokním mistrem pocházejícím z Bavorska. Původní cena 160 zl. stoupla na 230 zl., když bylo dodatečně dojednáno zvětšení nástroje o čtyřstopý principal (původně měl být dvoustopý). Varhany přivezli sedláci z Prahy na dvou potazích a do velikonoc 1718 byl nástroj postaven. Měl tzv. francouzské ladění.

V roce 1731 varhany opravil a naladil Anselm Halla z Děčína. Mathes Pehr spravil roku 1756 měchy. Další opravy proběhly v letech 1789 a 1799, kdy byly zakoupeny i nové řemeny k měchům.

K roku 1840 byly varhany hodnoceny jako dobré a protože tehdy měly již 507 píšťal, musely být někdy dříve zvětšeny o 4 rejstříky (nejspíše některý varhanář přistavěl pozitiv), neboť Spiegelovo dílo mělo při počtu rejstříků daném smlouvou jen 333 píšťal.

Koncem 19. století jsou zaznamenány opravy nástroje v letech 1897 a 1899, dále 1908 a 1914, kdy zde pracoval Wenzel Thiele z Jílového. Přestože nástroj měl být chráněn památkovou péčí (již pro své stáří), byl roku 1918 zbaven cínových prospektových píšťal. Konec Spiegelova nástroje znamenala pak v roce 1934 novostavba pneumatického stroje, provedená Ladislavem Hauserem z Teplic. Zachována zůstala jen barokní Spiegelova skříň.

Varhany zanikly, když byl roku 1966 kostel zbořen.

Disponování sólové tercie v českých barokních varhanách bylo výjimkou a poukazuje na to, že varhanář se vyučil jinde.

Nahoru




Popovice

Prozatím není zpracováno.

Nahoru




Prostřední Žleb

Prozatím není zpracováno.

Nahoru




Přípeř

Prozatím není zpracováno.

Nahoru




Rozbělesy

kostel sv. Václava

Úvod

Od nejstarší doby zde bylo sídlo farnosti, která obhospodařovala okolní obce.

Historie, architektura, interiér

Původně středověký kostel, v pramenech uváděný od roku 1363, byl roku 1579 renesančně přestavěn. Stržen byl roku 1731. Dominantou Rozběles však dodnes zůstal barokní chrám sv. Václava. Výstavba tohoto kostela byla zahájena roku 1731 (K. I. Dientzenhofer), ale jeho dokončení se datuje až rokem 1783 (J. W. Kosch). Jedná se o barokní stavbu s osmibokou lodí, obdélným presbytářem, s apsidou a dvěma postranními přístavbami. Dvouvěžové průčelí je členěné pilastry, které jsou zdvojeny ve střední vyhloubené části. Nad obdélníkovým portálem s bočními pilastry se nachází polokruhově ukončené okno s klenákem. Střední průčelí je zakončeno segmentovým štítem s nástavcem s trojúhelníkovým ukončením, nikou a bočními volutovými zdmi. Obě věže kostela jsou kryté cibulovou bání. Na bočních fasádách jsou umístěna obdélníková okna zakončená odsazeným polokruhem s velkým klenákem a oválná okna v kladí. Kostel je krytý mansardovou střechou.

Obdélníkový presbytář byl sklenut plackou, paprsčitě v závěru. Stěny jsou členěny podloženými pilastry a svazky pilastrů. Osmiboká loď s bočními vysokými slepými arkádami byla zaklenuta plochou oválnou kopulí. Kruchta kostela je konvexně vyložena do prostoru, podklenuta plackou. Sakristie má valenou klenbu se stýkajícími se lunetami.

Dnešní stav vnitřku kostela se ani trochu nepodobá bohatě zařízenému interiéru v minulé době. Hlavní rokokový, portálový oltář, který byl později upraven, zdobil barokní obraz sv. Václava mezi anděly a se sochami sv. Jáchyma a Anny. V nástavci oltáře se nacházely tři sochy (sv. Josef, Ivan a Bůh Otec) a novější obraz Panny Marie. Dva protější boční oltáře pocházely z konce 18. století. Na jednom byl obraz Zvěstování Panny Marie a sochy (sv. Josef, sv. Anna), druhý s obrazem Ukřižování z 19. století a se sochami sv. Antonína a Kláry. Klasicistní kazatelna, která byla umístěna na levé straně vítězného oblouku, pocházela z 2. poloviny 18. století. Nesla sochy sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty na konzolách a sochu sv. Petra na stříšce. V kostele se též nacházela kamenná křtitelnice ze 17. století a velký barokní krucifix.

Chrám byl roku 1936 opraven. Církevnímu životu sloužil do počátku 50. let 20. století. Jeho zařízení bylo v 60. letech částečně zničeno, dílem uloženo v kostele v Bělé a na faře v Podmoklech. Po přechodnou dobu zde byla umístěna převážná část inventáře z kostela v Krásném Studenci, který byl poté odstřelen. Budova chrámu se na několik desetiletí stala továrním skladištěm.

U kostela se rozkládal starý farní hřbitov s pohřební síní z roku 1875, který byl zrušen v padesátých letech 20. století s rozšiřováním výrobních provozu.

Protože se jedná o cennou památku, přistoupilo se po průtazích po roce 1990 k její záchraně. Nejprve byla provizorně zabezpečena střecha. Dnes je střecha již zcela obnovena a jsou vsazována nová okna do opravených okenních prostupů. Uvažuje se o celkové rekonstrukci kostela. I když se ale podaří obnovit krásu architektury, nebude možné již navrátit zničený inventář, varhany, ani původní zvony, které byly při stavebních pracích v roce 1996 ukradeny.

V nedávné době byla prodána firmě Alcan bývalá farní budova. Dá se mluvit o štěstí, že se tímto způsobem podařilo vedle kostela stojící barokní budovu fary s mansardovou střechou a se znakem Thun a Hohenzollern-Hechingen v průčelí, zachránit. Při pohledu na citlivě opravenou památku si lze jen domýšlet, jak nádherný musel být i chrám sv. Václava.

Varhany

Nejstarší doklad o varhanách pochází z roku 1718, kdy byl přivezen od varhanáře Leopolda Spiegela z Prahy pozitiv (v ceně 80 zl.). Další, patrně menší přenosný pozitiv, byl zakoupen v roce 1723 od T. Flecka v České Kamenici, odkud jej přinesli čtyři poslové.

Libouchecký varhanář (Standfuss) opravil a přeladil zdejší varhany (1736), poté byl spraven měch pozitivu (1748) a v roce 1750 varhanář (snad Standfuss) pozitiv naladil. Roku 1755 opravil měchy kovář z Vilsnice a 1757 provedl chabařovický Standfuss další opravu. I později byl pozitiv vícekrát opravován; v letech 1771, 1782 a 1787. (V roce 1782 opravil nástroj Johann "Schatzgen" - snad se jednalo o Johanna Rusche z Litoměřic, jenž nástroj opravil roku 1787). Starý pozitiv byl roku 1791 prodán kostelu v Tisé.

Václav hrabě Wenzel Thun daroval rozběleskému kostelu v roce 1795 varhany z děčínského zámeckého kostela sv. Kříže. Nástroj měl podle dobových svědectví "pod kulatou klenbou příjemný dozvuk". K roku 1840 se varhany uvádějí jako velké, se silným pedálem, jednoduše štafírované a v dobrém stavu. Roku 1844 byl opraven jeden rejsřík (patrně bratry Fellery). Příspěvek na opravu varhan je zmiňován roku 1868 a 1884, kdy byla provedena Franzem Müllerem další oprava.

Častější opravy starého nástroje vyvolaly potřebu nových varhan. Po schválení rozpočtu v roce 1898 byl nástroj Schiffnerovou firmou postaven (března 1899). Staré varhany byly prodány za 50 zl. na materiál. Roku 1917 nástroj seřídila firma J. Schiffnera. Prospektové píšťaly, které byly za války rekvírovany, nahradil píšťalami zinkovými teplický varhanář Ladislav Hauser při opravě nástroje roku 1936 za 1 100 Kč.

Na místní rozběleskou faru se roku 1947 přistěhoval z Klecan u Prahy placený varhaník Jan Voves s rodinou. Přes nepředstavitelně nízký plat měl varhanickou povinnost v kostelích v Rozbělesých, Podmoklech, Bělé, Bynově, D. Žlebu, Chrástu, Javorech a příležitostně i na Sněžníku.

V padesátých letech tohoto století přestal kostel plnit své funkce a postupně se z něho stalo skladiště. Na konci šedesátých let si pan Voves na faře v Rozbělesých čtyři roky stavěl varhany ze zbylých částí varhan ze zničeného kostela v Krásném Studenci. Použil i materiál z Chrástu, Bělé a Mukařova. Po přestěhování Vovsovi rodiny z chátrající farní budovy, za kanovníka M. Melana, byly tyto varhany a ostatní zbylé části prodány prostřednictvím varhanáře Grygara z Prostějova na Spiš (Slovensko) za cenu asi 44 000 Kčs.

Ve dnes, uvnitř stále zdevastovaném rozběleském kostele, se žádný nástroj nenachází. Osud varhan zůstává neznámý, přestože nástroj zanikl v nedávné době.

Další informace

Další informace viz. farní zpravodaj ZzF 2008-08

Nahoru




Václavov

Kostel sv. Jana Nepomuckého

Historie, architektura, interiér

Na území někdejší vsi Chrástu, na terase obklopené přírodním parkem, se zvedá štíhlá pseudogotická stavby kostela s charakteristickou věží a zdobným portálem, nesoucí rodový Thunský znak (1872, plány: plány Schmidt a J. Mocker, provedení J. Mocker). Je to jednolodní kostel s příčnou lodí, na který se přeneslo jméno původní jánské kaple (1722-30). Vyrostl na jejím místě jako soukromý thunský svatostánek nad rodovou kryptou, kterou dali Thunové zřídit mezi lety 1822 a 1835 pod tehdy přestavovanou starou kaplí. Kostelní věž patří k pohledovým dominantám Podmokel.

Kostel z roku 1722 byl přestavěn roku 1871 na pohřební svatyni Thunů (pseudogotická, jednolodní.

Roku 1786 byla založena osada Václavov nesoucí křestní jméno hraběte Václava z Thunu.

Blahoslavení Jana Nepomuckého v roce 1721 vyvolalo v Čechách vlnu nadšení. Farníci z Rozběles začali vzápětí s farářem Franzem Johannem Zinkem sbírat peněžní dary na zřízení kostelíka k uctění. Slavnostní položení základního kamene proběhlo 16. května 1722. Po ranních bohoslužbách v Rozbělesích šlo do Chrástu procesí (přes 4000 lidí z Děčína a okolí), pod baldachýny byly neseny obrazy Jana Nepomuckého, sv. Josefa, Barbory a další, s motivy Janova utrpení a uctění. Průvod byl doprovázen hudbou, hudebníci s sebou nesli i varhanní positiv. 1. června 1723 byl kostel sv. Jana Nepomuckého za bohaté účasti věřících a hudebníků slavnostně vysvěcen litoměřickým biskupem Joannem Adamem hrabětem Wratislavem z Mitrowitz.

Původní představa podoby kostela byla dokončena v letech 1727 - 1730, kdy byla vybudována okolní zeď terasy se sochami čtrnácti pomocníků (Barboru, Markétu, Kateřinu, Pantaleona, Kryštofa, Blažeje, Eustacha, Víta, Acháce, Jiljího, Diviše, Cyriaka, Erasma a Jiřího) a šesti alegoriemi ctností od litoměřického sochaře Josefa Fischera a andílků od sochaře Josefa Fischera. K hlavní bráně vedla dvojice přístupových schodišť, mezi kterými byla pod úrovní stavby grotta se sochou Piety. Sochy z venkovní galerie jsou nyní umístěny v kapli.

V podobě, jakou známe z nejstaršího vyobrazení na portrétu pátera Zinkeho, zůstal kostel pouze do roku 1736, kdy z kapacitních důvodů byla přistavěna dřevěná přístavba.

Při stavbě nového kostela v 70. letech 19. století byla zeď rozebrána a znovu vystavěna.

Při demolici první kaple roku 1868 byly oltáře rozebrány a plánovalo se jejich uložení v jednom z pracovních domků, vystavěných pro potřeby stavby nové kaple. Nové řešení interiéru však již staré oltáře nevyužilo.

Téměř po sto letech, 16. března 1822, převzal patronát nad kostelem sv. Jana majitel děčínského panství hrabě Franz Anton Thun - Hohenstein. Vzápětí se rozeběhly opravy kostela a kostelníkova obydlí, jejichž vyvrcholením mělo být zřízení rodinné hrobky, v kryptě pod lodí kostela. Práce včetně přípravy proběhly v letech 1830 - 1835. Veliké problémy způsobovalo jílové podloží plné kamení. 23. května 1835 byla stavba dokončena a slavnostně vysvěcena děčínským děkanem P. Johannem Niklasem za hojné účasti lidu a duchovenstva.

Po dostavění dnešní budovy kaple sv. Jana Nepomuckého bylo v lednu 1872 přistoupeno i k přípravě stavby nového domku pro kostelníka.

Poddolování základů kaple výstavbou rodinné hrobky narušilo statiku celé stavby. Mělké založení a nehomogenní jílovité podloží způsobily po několika letech sednutí stavby. Při zvonění docházelo k pohybu zvonové věže, trhliny se objevily v celé horní části kaple.

Na jaře roku 1862 zadal hrabě Franz Anton Thun-Hohenstein zpracování předběžného rozpočtu na demolici staré a výstavbu nové kaple. Plány přerušily válečné události.

K myšlence nové kaple se vrátil hrabě Thun-Hohenstein až v roce 1867, se zklidněním života po odchodu vojska a po obnovení vlakové a lodní dopravy.

Stavba nové kaple sv. Jana Nepomuckého začala roku 1869. Vlivem myšlenkových proudů 19. století, v tu dobu vznikajícími stavbami, či ještě spíše přístupem k obnovám památných budov - byl pro kapli zvolen historizující, novogotický styl.

V létě r. 1871 se již práce soustředily na věžní špici, poslední kámen byl položen 5. července.

Výstavba nové kaple počítala již od počátku se zvětšením pohřební krypty. Stavba nové krypty byla dokončena na podzim roku 1869.

S novou podobou kaple a změnou řešení přístupu se změnila i kompozice areálu a instalace soch.

Varhany

Do původního kostelíka (1722) byl pořízen pozitiv s jedním pedálovým rejstříkem (snad od Flecka), jenž je uváděn k roku 1725. Opraven byl v roce 1762 (B. Matzkem?).

Nový pozitiv sem byl darován roku 1832 z kaple děčínského zámku. Jednalo se o nástroj A. Rusche z roku 1791. Kroku 1840 byl již ve špatném stavu a později byl patrně poškozen při vykradení kostela.

Při výstavbě novogotické kaple (1871), která se stala pohřební svatyní hraběcího rodu Thun-Hohensteinů, sem dodali roku 1872 nové varhany, provedené v novogotickém stylu, bratři Franz a Josef Fellerové z Libouchce. Když byl roku 1918 rekvírován prospektový princilál, uskutečnila se i malá oprava nástroje.

Varhany zanikly v důsledku ztráty funkce objektu po roce 1945.

Poprvé zazněl hlas varhan ve farním lesíku v Chrástu při slavnosti pokládání základního kamene kaple sv. Jana Nepomuckého 16. května 1722. Ve slavnostním procesí, které šlo průvodem od rozběleského kostela, byl kromě praporů, obrazů a soch nesen i přenosný pozitiv (portativ). V témže roce byl objednán u českokamenického varhanáře Tobiase Flecka pozitiv pro chrásteckou kapli. Fleckovy varhany s jedním pedálovým rejstříkem stály 45 zlatých a spropitné tovaryšům. Z Kamenice byly dopraveny do Jánské kaple čtyřmi převozci v roce 1723. Nástroj byl opraven v roce 1762, snad varhanářem B. Matzkem.

V únoru 1832 obdržela kaple sv. Jana Nepomuckého darem starší pozitiv, zhotovený r. 1791 Antonem Ruschem z Litoměřic pro zámeckou kapli v Děčíně. Darovaný nástroj však nebyl dlouho instalován. Ještě v roce 1840 uvádí inventář kaple jeden zcela špatný pozitiv a jeden darovaný ze zámecké kaple, "dosud nepostavený".

V souvislosti s výstavbou novogotické kaple bylo mimo jiné nutné zajistit nové varhany. Na návrh stavitele Josefa Mockera byli osloveni známí varhanáři Fellerové z Libouchce. V dubnu 1872 obdrželo ředitelství panství dva finanční návrhy - jeden od Antona (2000 zlatých) a druhý od Franze a Josefa Fellerových (2050 zlatých). Na Mockerovo doporučení byl přijat návrh bratří Josefa a Franze a uzavřena smlouva. V červenci se již rozeběhly práce a v květnu 1873 byly varhany předány a proplaceny.

Nástroj měl devět rejstříků, osmistopý principál, osmistopý salicionál, osmistopý kryt. V pedálu byly rejstříky osmistopého octavbassu a šestnáctistopého subbasu. Při stavbě varhanní skříně se podílel na řezbářské výzdobě pražský sochař Franz Josef Heidelberg. Přestože cena za varhany byla dána smlouvou, hned po vyplacení zažádali bratři Fellerové o doplatek ve výši 20% původně stanovené ceny. Ve své žádosti hraběti Thun-Hohensteinovi zdůvodňovali nárůst ceny vícepracemi, vzniklými při konstrukčních úpravách nástroje vzhledem k omezenému prostoru varhanního kůru a následně i větší spotřebou materiálu a času. Jednou z příčin prodražení varhan mělo být, že horní část korpusu přečnívala o 6 palců a tím bylo zapotřebí zhotovit více píšťal do prospektu a cínových konduktů (trubiček). Dále byly na prospektu vylepšeny píšťaly střední části a klávesy z manuálové klávesnice zhotovené z ebenového dřeva, byly obloženy bílou leštěnou kostí. Během dlouhé doby od objednávky k převzetí varhanního nástroje (vlastní instalace nástroje musela být pozdržena mimo jiné i stanoveným harmonogramem prací, který vyžadoval nejprve zavěšení zvonů) došlo k nárůstu cen za materiál, zvláště dřevo a cín. Přesto se varhanáři nesnažili ušetřit na vnitřní konstrukci a mechanice nástroje, aby dílo bylo kvalitní. Inspektor ředitelství děčínského panství požadavek zamítl, protože v původní nabídce nebylo o možnosti cenového posunu řeči. Nicméně jako výraz uznání za solidní práci bylo Fellerům proplaceno navíc 152 zlatých.

Nástroj sloužil bez větších oprav až do jara 1918. Válka nebrala hlas pouze zvonovým věžím, ale i varhanům. Tak chrástecký nástroj musel odevzdat v rámci rekvizice část cínových píšťal. Po ukončení války byl nástroj znovu zprovozněn, jedna z doložených oprav - Friedrichem Thielem z Jílového a jeho dvěma pomocníky - proběhla v květnu 1921. Od této doby nemáme o osudu varhan žádné zprávy, pravděpodobně došlo k odevzdání píšťal během další válečné rekvizice. Dnešní stav je tristní, abstrakty jsou z větší části devastovány, kovové píšťaly chybí. Přesto by bylo možné nástroj po získání dostatečných finančních prostředků obnovit.

V nedávné době byl kostel opraven městem a bylo počítáno i s novými varhanami. Zda k tomu došlo a jak bylo se starými varhanami naloženo nám není zatím známo.

Nahoru




Vilsnice

Prozatím není zpracováno.

Nahoru



Zpět do historie


Napište nám Zpět do menu